I ke mně se tedy už doneslo zjištění pana Hubbla, že se náš vesmír rozpíná (a vinou kosmologické konstanty popř. přímo temné energie v poslední době stále rychleji) už od Velkého třesku, který nastal někdy před asi 13.8 miliardami let, tedy už docela dávno. Potvrzuje to m.j. červený posuv (tedy posuv směrem k delším vlnovým délkám) spekter chemických prvků (třeba vodíku) u hodně vzdálených objektů. Červený posuv se obvykle označuje jako z. Jeho příčin může být ve skutečnosti víc, to tady ale raději vynecháme.
Důležité je, že červený posuv je veličina relativně snadno měřitelná (v našem případě stačí mít dostatečně velký teleskop s detektorem, který zachytí i extrémně slabý signál ve vhodném spektrálním oboru a umožňuje tak měřit spektra) a lze jej použít jako indikátor vzdálenosti kosmologických objektů.
K tomu ale ještě potřebujeme znát vztah mezi vzdáleností zdroje a červeným posuvem v rozpínajícím se vesmíru a to mohou poskytnout jenom příslušné kosmologické teorie. Málokdo z nás je Einstein a tak jen využijeme výsledky dnes obecně přijímaných modelů založených na obecné teorii relativity, z nichž vychází i různé kosmologické kalkulátory na internetu (např. zde). Když tam zadáme zjištěné z a pár dalších parametrů (Hubblovu konstantu H, t.j. rychlost rozpínání vesmíru, jeho stáří a další už méně průhledné) oznámí třeba, jak dlouho světlu trvalo k nám doletět.
Na obrázku vpravo je graf, který jsem takhle dostal a kam jsem přidal i data od obrázků J. Drudise (body, získané zřejmě s mírně odlišnými parametry). Kvazary na mých běžných snímcích mají nejčastěji červený posuv mezi 1 a 4, což zhruba odpovídá době před 6 až 11,5 miliardami let. K začátku vesmíru to má ale stále dost daleko, např. reliktní záření (mikrovlnné pozadí) odpovídající teplotě 2,725 K se vydalo na cestu už 379 tisíc let po Velkém třesku a má červený posun z = 1089 !

Situaci ještě víc komplikuje rozpínání vesmíru, takže i když už tušíme, jak dlouho to k nám světlu trvalo, není (zvlášť pro mě) úplně triviální otázka, jak daleko byl daný objekt v době, kdy k nám od něj světlo vyletělo nebo jak daleko je dneska. Dokonce se zdá, že třeba kvasar s z=4 byl v době, kdy se od něj světlo vydalo na cestu  k (ještě neexistující) Zemi blíž, než třeba v podobné situaci kvasar se z=1. Ten první ovšem zasvítil o miliardy let dřív a jeho světlu vlastně rozpínání vesmíru celou dobu prodlužovalo cestu, kterou ještě muselo urazit.
Pro jistotu detaily radši vynechám, zvídaví čtenáři si mohou leccos najít na internetu.  Musím ale dodat, že česká verze wikipedie dostatečným zdrojem informací o kosmologii zatím bohužel není.
Teď k praxi. Vyhledáváním extrémně vzdálených objektů se už dlouho zabývá třeba projekt SDSS (Sloan Digital Sky Survey), který zahrnuje měření spekter milionů podezřelých "hvězdiček" a zaznamenal už přes milion kvazarů. Výsledné katalogy jsou postupně dostupné na webu. Ale jak jsem už sám  (dvakrát !) zjistil, ta data se bohužel mohou časem (po přeměření) docela měnit.

Amatérští astrofotografové se pochopitelně snaží fotit spíš "hezké" vesmírné objekty, od planet přes hvězdokupy nebo mlhoviny až po blízké galaxie, tedy obrázky, které na diváky nějak positivně působí (a je na nich něco vidět). Extrémně vzdálené objekty se na snímcích projeví jen jako slabé tečky či skvrnky a ty samozřejmě příliš atraktivní nejsou. Snad jen pro toho, kdo se o vesmír zajímá trochu víc a zkusí si ty (pro mě nekonečné) vzdálenosti představit.
Z druhé strany jen vyfotit takový objekt aspoň jako tečku je vlastně někdy docela jednoduché a záleží pouze na "hloubce" snímku, když si už na internetu můžete zjistít, kde hledat. Já se obvykle dostávám někam k magnitudám 21-22, někteří i čeští astrofotografové o 2-3 magnitudy dál a tam je podobných objektů jistě vidět ještě o dost víc.
Tak se taky zmíněný J. Drudis (se 17" teleskopem) mohl chlubit (i když mu už moc nevěřím), že většina jeho snímků představovala (postupně) aktuální světový rekord ve vyfocení nejvzdálenějšího objektu amatérským vybavením.